Chat Parisien: Chapitre 3
Poté, co se Chantal Chevalová nepohodla s otravným novinářem a vlepila mu facku, propadá depresi a na pomoc jí přichází její nejlepší kamarádka Veronique. Nahlédněte hlouběji do života pařížské spisovatelky. Všechny díly najdete v sekci "Povídky a novely".
Natahuji se pro láhev alsaského bílého. Kdysi mi ho přinesl jeden můj obdivovatel. Bohužel pro něj, nebyl ani trošku můj typ.
Dolévám si do vysoké útlé skleničky na víno a předávám láhev Veronique, mojí nejlepší kamarádce a sousedce v jedné osobě. V kostnaté ručce svírá tu samou skleničku jako já a rozverně švitoří.
Přišla ke mě asi před dvaceti minutami, chvíli potom, co jsem tak neobratně odehnala toho novináře z Pařížského deníku (Pařížský deník, oddělení kultury, obor literatura, sekce rozhovory). Jako obvykle mi přinesla čerstvé pečivo a pár dalších nezbytností, které na internetu neseženete.
Už dva roky, osm měsíců a třináct dní jsem neopustila svůj byt. Veronique byla tak hodná a hned na začátku souhlasila s tím, že pro mě za malé spropitné bude každé ráno nakupovat. Musím přiznat, že bez ní bych nejspíš po pár dnech izolace zemřela hlady.
Původně jsem neplánovala, že zůstanu v bytě tak dlouho, ale nějak se to zvrtlo a teď mám ze světa venku skoro panickou hrůzu. Bojím se i vynášet odpadky, prostě je nechám přede dveřmi a Veronique je vezme zároveň se svými.
Čerstvý vzduch nasávám výhradně na balkóně.
"Neuvažovala jsi někdy, že by sis sem pořídila pár muškátů?" Veronique přejíždí prsty po černě natřeném kovovém zábradlí.
"Ani ne, proč?"
"Vypadalo by to tu veseleji, nemyslíš?"
"Hmm, možná," krčím rameny.
Raději usrkávám další doušek sladce kyselého vína. Madam Renoirová mi leží v klíně a růžovým jazýčkem si pečlivě čistí jednotlivé polštářky na svých předních packách. Tahle činnost ji dokáže zabavit i na půl hodiny.
"Jů, podívej, to je ten nový soused!" Veronique se naklání přes zábradlí.
"Jaký nový soused?" ptám se zmateně.
Na kraji ulice zastavilo oblé šedé auto nějaké cizí značky. Vypadá to jako nějaký teréní vůz, kterých v Paříži mnoho nepotkáte. Naneštěstí se v autech moc nevyznám, takže ho nedokážu blíže popsat.
"Ten, co se přistěhoval do čtvrtého patra, koupil podkrovní byt po monsieurovi Charlieorovi, tys o tom ještě neslyšela?"
"Ne, co se stalo s monsieurem Charlierem?"
"Prý onemocněl a tak se vrátil k rodině do Arden."
Z auta vystoupil muž ve středních letech. Byl hodně opálený a pod lehkou plátěnou košilí se mu na rukou rýsovaly pevné svaly. Vypadal jako někdo, kdo tráví hodně času v solárku a posilovně.
"Nemám ráda tyhle namakané sexsymboly, steroidy jim rozežírají mozky," konstatuji suše.
"Kéž by jenom mozky," povzdechne si Veronique.
...
Madame Brunierová se o mém neúspěšném interview dozvěděla dřív, než jsem čekala. Asi jsem si měla všimnout, že Pařížský deník není tištěné periodikum, nýbrž online portál. Informace o agresivní spisovatelce se šíří po síti rychlostí blesku.
Moje vydavatelka, Madam Brunierová, starší dáma s chraplavým hlasem, kterou vždy provází odér levných cigaret, mě navštívila osobně. Na mém kuchyňském stole právě přistál vytištěný náhled článku zveřejněného Zéphyrinem Maillototem, Pařížský deník, oddělení kultury, obor literatura, sekce rozhovory.
Článek začíná tučným nadpisem: "Chantal Chevalová - agresivní šmudla, která se štítí svých obdivovatelů."
"Co mi k tomu řekneš?!" madam Brunierová rozčíleně skřípe zažloutlými zuby.
"Byl to idiot," krčím rameny.
"Oh, mon dieu! Teď z toho bude skandál!"
"Špatná popularita, pořád popularita..."
"Ne v tomhle případě! Jen si to přečti, tady ten druhý odstavec."
Madame Brunierová horečnatě zapichuje prst do papíru. Sama pro sebe čtu: "Mademoiselle Chevalová se vyhýbá veškerému kontaktu se svými čtenáři. Hluboce jimi opovrhuje a dokonce se jich štítí. Přirovnává je k otravnému hmyzu."
"To jsem nikdy neřekla!" bráním se. "Moji čtenáři nejsou hmyz, jsou jen ..."
"Jen...?"
"Jen mi nepřipadají moc důležití. Nepíšu pro ně, ale pro sebe. Tečka."
"Proč já? Oh, mon dieu, proč já?" provolává madame Brunierová. Nechápu, proč pořád do všeho tahá boha, vždyť není věřící. "Teď se soustřeď na to, abys mi dodala tu poslední kapitolu, potom si o tomhle ještě promluvíme."
Červeně nalakovaným nehtíkem ještě jednou výhružně ukazuje na vytištěný článek, chytá se svojí značkové kabelky a odchází neznámo kam. Zůstávám sama se svou hanbou.
A s madame Renoirovou, přirozeně.
À suivre.
Zdroj obrázku: Flickr/Helidixon
0 komentářů