Poslední kapitola novely o spisovatelce Chantal Chevalové a její kočce Madam Renoirové vám odhalí nečekané tajemství. A možná se konečně dozvíte, proč se celá novela jmenuje Chat Parisien /Kočka Pařížská/! Všechny díly najdete v sekci "Povídky a novely".

Chaptitre 9

Je to už 2 měsíce, 21 dní a asi 6 hodin od chvíle, co mě Adam Charles požádal o ruku a já řekla ano.

Sedím na podlaze svého pařížského bytu obklopená papírovými krabicemi. Zajímavé, jak se dá celý život zabalit do krabic a přestěhovat na jiné místo. Všechny vzpomínky důkladně obalené v bublinkové fólii a uložené v kartonu naložíte do auta a vezmete si je sebou do nového domova.

Není pro mě lehké loučit se s mým bytem. Strávila jsem v něm tolik času, stal se mým útočištěm, skrýší před vnějším světem... Ale už je čas posunout se dál. S Adamem plánujeme společné bydlení. Rádi bychom se vzali, založili rodinu a k tomu není byt v centru zrovna ideální.

Vyhlédli jsme si menší domek na předměstí. V přízemí je malá kuchyňka a obývák s velkými prosklenými dveřmi vedoucími na travnatý dvorek vklíněný mezi zahrady dalších domů. V patře je potom světlá ložnice s šatnou, pokoj pro hosty, který snad jednou přestavíme v dětský pokojík a koupelna s rohovou vanou.

Svatbu plánujeme na příští jaro. Odjedeme na jih do Provence, jen my dva, naše rodiny a pár nejbližších přátel. Vezmeme se někde na břehu středozemního moře. Představuji si svatbu na pláži - šumění vln, zapadající slunce, bosé nohy zabořené v jemném písku. Budu mít jednoduché krátké šaty, nic okázalého. Po obřadu se s našimi hosty vydáme na slavnostní večeři a pak si užijeme soukromí nejdražšího apartmá v nejluxusnějším hotelu široko daleko.

Teď, když jsem skončila s psaním podřadné literatury a vrátila jsem se k novinovým sloupkům, si to můžeme dovolit. Nahradila jsem pana Zéphyrina Maillota, Pařížský deník, oddělení kultury, obor literatura. Nemůžu popřít, že bych z to neměla radost. Ještě teď se musím pousmát, když si vzpomenu na jeho šokovaný výraz.

Zatímco uvažuji o své budoucnosti, přelepuji víko poslední krabice lepící páskou. Všechno je připraveno k odjezdu, kromě madame Renoirové.

"Madame Renoirová!" volám na svoji siamku. Neozývá se, nejspíš je naštvaná kvůli tomu stěhování.

Rozhlížím se mezi krabicemi, jestli někde nezahlédnu špičku jejího štíhlého ocasu. Místo kočky však nacházím jen pečlivě složený list papíru. Rozevírám ho a začínám číst.

Cher Chantal,

nejspíš tomu nebudeš chtít uvěřit, já být na tvém místě, bych tomu jistojistě nevěřila, přesto ti to musím říct. Přestanu chodit kolem horké kaše a na rovinu se Ti přiznám - nejsem kočka. Ne tak docela.

Když jsi mě adoptovala, vypadala jsem jako kočka, když jsem s tebou žila, celou dobu jsem byla kočkou, ale ve skutečnosti jsem tvor, který mění svůj tvar podle okolností. Jednou za čas se rozhodnu, že někomu změním život a to jde kupodivu snáz, když si ten někdo myslí, že jsem roztomilé zvířátko. Lidé svojí kočce často řeknou věci, které by neřekli ani své nejlepší kamarádce.

Během svého života jsem pomohla spoustě lidí, ale Ty, Chantal, jsi mi z nich všech byla nejbližší. Možná je to tím, že jsem s tebou strávila tolik času. Vždyť mi trvalo čtyři roky, abych tě přesvědčila vyjít ven! Jenže ty už jsi teď šťastná a to znamená, že se musím posunout dál.

Nesmutni nad tím, že jsem Tě opustila, měj radost z toho, že už nejsem ve Tvém životě potřebná a měj radost ze všech dalších lidí, kterým pomohu, stejně jako jsem pomohla Tobě. Útulky jsou plné nebohých koček, pokud Ti budou chybět chlupy v kávě a otisky čumáčku na oknech, pomoz na oplátku Ty kočkám.

Vždycky na Tebe budu vzpomínat.

Bisous

Chat Parisien

Ps.: Moc se omlouvám za ten fígl s šaty. Tehdy jsi je opravdu vyhodila, protože Ti byly malé, ale mě se zdálo, že by se mohly ještě hodit a tak jsem je nechala zvětšit a schovala jsem Ti je do skříně. Nakonec to bylo k užitku, no ne?

"Už je Madame Renoirová připravená k odjezdu?" do poloprázdného bytu vstoupil Adam.

"Madame Renoirová není její pravé jméno. Jmenuje se Chat Parisien."

Fin!

Zdroj obrázku: Flickr/Helidixon