Chat Parisien: Chapitre 8
Dobrodružství v Paříži pokračuje! Spisovatelka Chantal Chevalová se nechává strhnout k zběsilému běhu ulicemi Paříže, na jehož konci čeká nádherný Louvre. Nezapomene však při svém dobrodružství na uzávěrku své knihy, která se kvapem blíží? Všechny díly najdete v sekci "Povídky a novely".
Chapitre 8
Procházím se dlážděným náměstím, provází mě klapot mých podpatků a šumění holubích křídel. Ta malá opeřená zvířátka mi nikdy nepřipadala tak zajímavá jako teď. Létají kolem mě, tak svobodní a já jsem také svobodná. Toužím se zatočit kolem dokola a vzlétnou s nimi k obloze, abych mohla tu nádheru vidět shora.
Louvre vypadá v odpoledním světle úchvatně. Vlastně myslím, že vypadá úchvatně v jakémkoliv světle. A je ještě úchvatnější, když si uvědomíte, že velký skleněný útvar nahoře je jen zlomkem toho, co se ukrývá pod zemí. Stovky metrů chodeb protkaných díly známých světových umělců obklopujících poklad Paříže - La Joconde, portrét Mony Lisy.
Úplně zapomínám na čas. Hodinky na mém zápěstí ukazují, že jsem venku strávila už více než hodinu. Za poslední 2 roky, 8 měsíců a 14 dní jsem sotva vyšla na za práh svého bytu a teď tu jen tak stojím na Rue de Rivoli mezi desítkami náhodných kolemjdoucích.
"Jak se cítíte?" ptá se Adam.
Slova nedokáží popsat, jak nádherně volná si připadám. Ano, ještě mě chvílemi přepadají drobné záchvaty paniky doprovázené sevřením všech vnitřností, ale pomalu a polehoučku si zvykám na velký otevřený prostor a lehký vánek v mých vlasech.
"Magnifiquement, nádherně!" vydechnu v odpověď.
Adam se rozhlíží kolem a pohledem přeměřuje náměstí a pak i mě samotnou. "Mohl bych si vás vyfotit?" ptá se.
"Nechci vám kazit fotky," odpovídám skromně. Ve skutečnosti mám strach, že se mi někde vyhrnou šaty nebo mi vlasy vletí do obličeje nebo si rozmažu maquillage.
"Prosím, uděláte mi radost," přemlouvá se, zatímco si stahuje fotoaparát z širokého mužného ramene.
"Bien, můžete mě vyfotit. Kam se mám postavit?"
"Zůstaňte přesně tam, kde jste." Gestem mi ukazuje, ať stojím na místě a přitom seřizuje svůj komplikovaný přístroj. Otáčí objektivem a já se zatím zamyšleně koukám k obzoru, kde se sklání pozdně odpolední slunce.
"Takhle vám to moc sluší!" volá na mě.
Rozpačitě se usměji, nejsem na komplimenty zvyklá. Myslím, že mi rudnou tváře, cítím, jak jsou horké. Sklopím hlavu a on popochází blíž a fotí detail mého obličeje.
"Zblízka ne, musím vypadat děsně," dlaněmi si zakrývám tváře.
"Pas du tout!" ujišťuje mě. "Vůbec ne. Jste belle, moc krásná!"
Foťák vydá ten klapavý zvuk a já vím, že zaznamenal další fotku. Udělal jich snad stovky během těch pár minut a já tam stála a hleděla na zářivý Louvre a najednou jsem věděla, jak musí skončit moje kniha. Jakmile jsem dorazila domů, samozřejmě v doprovodu šarmantního Adama, pustila jsem se do psaní.
Šlo to tak snadno, jako když krájíte máslo. Slova vytanula na mé mysli a přes mé prsty vyplynula ven a vytvořila věty a celý příběh. Poslední kapitolu jsem odeslala přesně minutu před půlnocí s krátkým vzkazem pro madame Brunierovou.
Je finis. Končím. Chantal
À suivre
Zdroj obrázku: Flickr/Helidixon
0 komentářů