Chat Parisien: Chapitre 6
Nejdřív se zdálo, že Chantal odmítne jakékoliv návrhy, které jí Adam Charles udělá, nakonec se však rozhodla k razantnímu kroku. Jak se cítí poté, co přijala jeho pozvání na schůzku? Pokračujte ve čtení a vše se dozvíte. Všechny díly najdete v sekci "Povídky a novely".
Chapitre 6
Místo cukru jsem si do ranní kávy nedopatřením nasypala sůl, takže si vařím druhou a přitom sleduji neúnavnou ručičku hodin, jak obíhá kolem dokola svojí osy a s každým oběhem mě přibližuje o minutu blíž k odpolední schůzce.
Jsem dnes poněkud roztržitá a mám problémy se soustředěním. Jednoduše řečeno: panikařím.
Alespoň Madame Renoirova si zachovává svůj typický kočičí klid. "Přestaň blbnout, Chevalová, kavárna je přeci jenom přes ulici a stejně tam skoro nikdo nechodí. Mě můžeš věřit, dívám se tam každý den."
Spínač na rychlovarné konvici zhasl a bublajicí voda se pomalu uklidňuje. Přelévám ji do hrnku, na jehož dně leží několik lžiček mé oblíbené kávy. Přisypávám cukr a sleduji, jak se rozpouští. Přemýšlím nad tím, co si dnes obleču.
Rozhodně si nemyslím, že jdu na rande, je to spíš přátelská schůzka, na druhou stranu bych ráda zanechala dobrý dojem. Pokud mám po těch letech konečně opustit svůj byt, tak ať je to se vší parádou.
Chytám hrneček za malé ouško a přecházím do ložnice. Otevírám svoji garde-robe, ve které se choulí pár pohodlných triček s potiskem, jenž už dávno vyšly z módy, několik kusů plátěných kalhot, jedny obnošené džíny a flísová sukně, kterou jsem nosila v době studií. Moje jediné rozumné šaty jsou momentálně v čistírně, protože jsem neočekávala, že bych je mohla v dohledné době potřebovat.
Usrkávám trošku kávy, která je však ještě příliš horká a štípe mě na jazyku. Přitom si dál zoufale prohlížím svoji garde-robe. Počkat! Co je to támhle v rohu?
Vytahuji pytel na oblečení, který ležel úhledně seskládaný v rohu skříně. Z dálky se zdálo, že je prázdný, ale zblízka vidím, že jsou v něm uloženy nějaké šaty. Odkládám kávu na noční stolek a rozepínám zip. Přede mnou se odhalují jednoduché tmavomodré šaty s výstřihem ve tvaru "u". Myslela jsem, že už jsem je dávno vyhodila, protože mi neseděly přes zadek, ale asi jsem na to zapomněla.
I když pochybuji, že by mi ještě padly, stejně si je vyzkouším. Za zkoušku nic nedám.
Sundávám si vytahané tričko a kalhoty a navlékám se do jemného saténu a krajky. Trochu bojuji se zipem na zádech, ale nakonec se mi daří jej dopnout. Stojím před zrcadlem a nevěřím svým očím - šaty mi padnou, jako by mi je někdo šil na míru.
Mám zvláštní dojem, že tohle nemůže být náhoda. Ale možná jsem jenom trošku paranoidní. Co byste taky čekali od někoho, kdo už 2 roky, osm měsíců a čtrnáct dní nevyšel ze svého bytu?
Zbývá jenom opucovat černé lodičky, zkrotit neposedné vlasy do nějakého chic účesu a zamaskovat nedostatky mého obličeje. Zní to celkem jednoduše, ale zabere to ještě hodinku nebo dvě, takže je na čase, abych se pustila do práce. Schůzka s Adamem mě totiž čeká už za tři hodiny a dvacet čtyři minut!
À suivre.
Zdroj obrázku: Flickr/Helidixon
0 komentářů