Chat Parisien: Chapitre 5
Nejnovější kniha pařížské spisovatelky Chantal Chevalové výjde už za pár dnů, ale autorka pořád ještě nedokončila poslední kapitolu. Povede se jí to? A jakou roli v tom všem sehraje nový nájemník? Čtěte v nejnovější kapitole. Všechny díly najdete v sekci "Povídky a novely".
Chapitre 5
Za dvacet minut usilovného přemýšlení se mi podařilo sepsat následující odstavec:
"Procházela se po písčité pláži a pozorovala západ slunce odrážející se ve vlnách přílivu. Vál chladný podzimní vítr, který si pohrával s jejími dlouhými zlatými kadeřemi. Bosýma nohama vnímala každé zrnko písku. V srdci cítila nekonečnou prázdnotu."
Před očima mi vyskakují komentáře předních francouzských kritiků.
Nejnovější dílo Chantal Chevalové je braková literatura. Ve snaze o popularitu se snaží zavděčit konzumní společnosti a to na úkor čistoty děje.
Používá velká slova, ale myslí v omezeném měřítku. A ten závěr! Nic horšího jsem v životě nečetl.
Knihu bych si koupil jedině jako podpalový materiál do krbu.
Chantal Chevalovou by měli vydávat s nálepkou: "Čtěte pouze na vlastní nebezpečí."
Dost už bezúčelné sebekritiky!
Zbývají mi necelé dva dny na odevzdání poslední kapitoly a já mám zatím jeden ubohý odstaveček. Jestli okamžitě nevymyslím dobrý závěr...
"Crrr!" skřípá unaveně zvonek u dveří.
Dnes se u mě dveře netrhnou. Začalo to otravným Zéphyrinem Maillotem, Pařížský deník, oddělení kultury, obor literatura, sekce rozhovory; pokračovalo rozzlobenou madame Brunierovou, dále nejlepší kamarádkou Veronique a nakonec tím namachrovaným chlápkem ze střešního bytu po monsierovi Charlierovi. I v telefonní budce na hlavním nádraží se za jediný den jistě vystřídalo méně osob než u mě v bytě.
"Crrr!" opakuje se zvonek.
"Už běžím," volám a ploužím se ke dveřím. Za nimi na mě čeká napoleonský nos Adama Charlese a pod ním oslňující bílý úsměv.
"Napadlo mě, že možná nemáte ráda kroasány, tak jsem vám udělal pravou arabskou kávu ze zvláštní směsi, kterou jsem si přivezl ze svých cest po středním východě," pod nos mi strká hrnek temně hnědé až černé tekutiny s výrazným aroma. "Vaše sousedka říkala, že káva je vaše nejoblíbenější pití."
Ta proradná Veronique! Jakmile se v okolí objeví trochu ucházející muž, okamžitě se mi ho snaží dohodit. Nedokáže pochopit, že si s madame Renoirovou skvěle vystačíme.
"Vás asi jen tak něco neodradí, že?" tipuji.
"Jsem velmi tvrdohlavý," oznamuje mi s úsměvem.
"Bien, když si s vámi tu kávu vypiji, přestanete mě otravovat?"
"Pokud si to i pak budete přát..."
"Tak pojďte dál," svoluji a beru si od něj hrnek s kávou.
Adam Charles vchází do mého bytu. Madame Renoirová se mu staví do cesty a štíhlým tělem se mu otírá o kalhoty. "Tedy, Chevalová, to je ale pořádný kus chlapa!" mručí si sama pro sebe.
"To je ale mazel." Adam Charles se k ní sklání a hladí ji po hřbetě, Madame Renoirová si to očividně užívá. "Jak se jmenuje?"
"Madame Renoirová," odpovídám a usrkávám první doušek teplé tekutiny. Chutná velmi exoticky a kávu připomíná jen vzdáleně.
"Je čistokrevná?"
"To asi těžko, našli ji u popelnici, vzala jsem si ji z útulku."
"Zvířata z útulku jsou prý nejvěrnější společníci, mademoiselle Chevalová."
"Už dokonce víte, jak se jmenuji!"
"Máte to na zvonku," vysvětluje pobaveně, "krom toho jsem četl pár vašich článků v novinách, je škoda, že jste přestala psát."
"Nepřestala jsem psát, jenom už nepíšu do novin."
"Ach tak, to jsem netušil."
"Zvláštní, loni mi vyšla docela úspěšná knížka," pravím trochu dotčeně.
"Poslední rok jsem strávil v Afgánistánu a Sýrii, o tom, co se dělo ve Francii toho moc nevím."
"Aha," konstatuji zamyšleně. Jeho opálení tedy není ze solárka a svaly z posilovny. Možná jsem se ve svých závěrech o něm trochu zmýlila. "A co vlastně děláte?"
"Jsem profesionální fotograf."
Madam Renoirová ho hypnotizuje svýma měděnýma očima. V hlavě mi zní její hlas: "Vysoký, silný, pohledný a k tomu ještě umělec? To už je snazší vyhrát sportku než narazit na takového chlapa!"
"Myslím, že jsem se s vašimi snímky ještě nikde nesetkala," snažím se ignorovat svoji představu mluvící kočky, kterou bezpochyby způsobila izolace od okolního světa.
"Nejsem moc známý. Zatím. Doufám, že po výstavě mých fotografií z Dálného Východu se trochu zviditelním."
"Vystavujete tady v Paříži?"
"Ano, v jedné menší galerii nedaleko odsud. Přijdete se na moje fotky podívat?"
"No, já..." váhám, protože si nejsem jistá, co na to říct. Zvolím diplomatickou odpověď: "Ráda bych, ale asi to nevyjde."
"Proč ne?"
Otázka, které jsem se bála.
"Protože nikdy nikam nechodím."
"Nikdy?" Překvapeně povytahuje obočí.
"Nikdy," potvrzuji.
"Jak dlouho už jste nevyšla z bytu?"
Tvářím se, že přemýšlím, i když přesně vím, jak dlouho. Už 2 roky, osm měsíců a třináct dní.
"Asi dva a půl roku," odpovídám trochu zkresleně; nechci, aby věděl, jak moc šílená jsem.
"Vždyť žijete v nejkrásnějším městě na světě, jak můžete být zavřená tady, když hned za rohem máte Eiffelovku a Louvre?"
"Když se hodně vykloním přes zábradlí na balkóně, tak vidím část Eiffelovy věže," namítám, nutno podotknout, že poněkud hloupě.
"To je to vaše typické pařížské klišé, že? Každý vidí z domu alespoň kousek Eiffelovky, i kdyby kvůli tomu měl vyšplhat na komín."
Zrovna v té chvíli dopíjím poslední hlt té jeho záhadné orientální kávy. Vítězoslavně mu podávám hrnek se slovy: "Káva byla skvělá, můžete jít."
Bere si hrnek, na okamžik k němu sklopí zrak a pak se svýma hlubokýma studánkově modrýma očima podíva přímo na mě.
"Rád bych vás pozval na rande. Vím, že nechodíte ven, ale možná byste mohla udělat výjimku, Chantal."
"Mademoiselle Chevalová, s'il vous plaît," opravuji ho povýšeně. "A nikam jít nehodlám, děkuji za kávu i za nabídku, ale teď už odejděte."
"Kdybyste si to rozmyslela, víte, kde mě najdete, mademoiselle Chevalová."
"Nerozmyslím," odpovídám chladně.
Nevím, proč jsem najednou začala být tak odměřená. Nejspíš za to mohla jeho nabídka, která mě tak trochu zarazila. Dobře, přiznávám, hodně mě zarazila. Na rande jsem nebyla od doby, co jsem se rozhodla nevycházet z bytu, což je už dva roky, osm ... však to znáte.
Adam Charles už můj byt opustil, avšak jeho nabídka stále visí ve vzduchu. Udělala jsem chybu, když jsem odmítla? Hlavu mi zaplňují výčitky. Co když tohle byla moje poslední šance, jak se zbavit svého strachu?
Madame Renoirová vyskočí na parapet a hlasitě zavříská. Dává mi jasnou odpověď na moje otázky: "Chevalová, ty huso hloupá, jestli okamžitě něco neuděláš, tak z tebe bude zoufalá stará panna!"
Oui, jestli okamžitě něco neudělám, zůstanu navždy zavřená mezi čtyřmi stěnami a společnost mi bude dělat neurotická siamka. Ještě mám šanci se změnit.
Vybíhám do nejvyššího patra, kde se nachází prostorný střešní byt s terasou. Na zvonku u dveří stojí "M.Charlier". Adam Charles očividně ještě nestihl vyměnit jmenovku.
Žaludek mám jako na vodě a ruce se mi třesou nervozitou.
Stisknu zvonek a ozve se tlumený bzukot. V zámku zachrastí klíče a dveře se otevírají. Adam Charles se spokojeně usměje a praví: "Přejete si, mademoiselle Chevalová?"
"Změnila jsem názor."
Adam Charles pohlédne na náramkové hodinky na svém zápěstí a konstatuje: "Ani ne tři minuty. Zajímavé."
"Pomůžete mi zbavit se mého strachu?" ptám se nejistě.
"Když vám pomůžu, přijdete na moji výstavu?"
"Jistě."
"Dobře, takže zítra kolem druhé vás vyzvednu a můžeme zajít třeba do té kavárny naproti, d'accord?"
"D'accord."
"Ještě něco?"
"Vlastně ano. Které z vašich jmen je křestní a které příjmení?"
"Haha," zasměje se hlubokým hrdelním smíchem. "Adam je křestní."
"Uvidíme se zítra, Adame."
"Au revoir, Chantal."
À suivre.
Zdroj obrázku: Flickr/Helidixon
0 komentářů