Chat Parisien: Chapitre 1
Svět Pařížské Kočky tvořím z pozice někoho, kdo nikdy nebyl ve Francii. Často si představuji, jak se ve Francii žije a občas se moje představy záhadně přenesou na papír. Stalo se tak i v případě kratší nouvelle /novela/ pojmenované velmi originálně Le Chat Parisien. Seznamte se prosím s Chantal Chevalovou a její kočkou Madame Renoirovou. Všechny díly najdete v sekci "Povídky a novely".
Už dva roky, osm měsíců a dvanáct dní jsem neopustila svůj byt.
Žiji v činžovním domě relativně blízko centra Paříže. Můj byt se skládá ze dvou pokojů a koupelny. Z okna mám výhled do klidné Pařížské uličky. Když se hodně vykloním přes zábradlí svého balkónu, vidím část Eiffelovy věže. Pokud není schovaná v mlze nebo v oparu, pak ji přirozeně nevidím.
Mým jediným spolubydlícím je madame Renoir, štíhlá siamská kočka nevalného původu. Našli ji na ulici mezi popelnicemi a já jsem se jí ujala. To bylo předtím, než jsem přestala vycházet ven.
Madame Renoir tráví většinu času na parapetu a pozoruje návštěvníky kavárny Café d'Or, která se nachází v protějším domě. Nikdy jsem tu kavárnu nenavštívila, protože ji zřídili teprve před necelými dvěma lety. A já jsem svůj byt neopustila už dva roky, osm měsíců a dvanáct dní.
Oprava: Třináct dní.
Malá ručička nástěnných hodin se právě přechýlila za dvanáctku a to znamená, že moje izolace od okolního světa trvá zase o den déle.
Zajímavé, co všechno napadá člověka takhle uprostřed noci.
Sedím v hlubokém křesle potaženém hrubou zelenou tkaninou, v ruce svírám porcelánový šálek s horkým čajem a sleduji noční Paříž. Nemůžu usnout. Zase. Asi bych měla přestat pít tureckou kávu hned po ránu.
...
"Proč ten telefon zvoní tak nahlas?" ptám se sama sebe a pomalu se probírám ze spánku, který trval slabé čtyři hodinky. Budík ukazuje 7.30.
Natahuji se pro svůj mobil a přikládám ho k uchu.
"Dobré ráno, jak jde poslední kapitola?" vyzvídá Madame Brunierová chraplavým hlasem.
Kdo by se divil, že chraptí, když vykouří dvě krabičky těch nejlevnějších cigaret denně. Pravá francouzská dáma.
"Ehm, výborně, úžasně, přímo skvěle!" sděluji co nejnadšeněji.
"Ještě jsi nezačala, co?" odhaduje Madame Brunierová.
"Nezačala," přiznávám.
Cítím se provinile, ale při pohledu na klávesnici se mi zvedá žaludek. Mám opravdu silnou spisovatelskou krizi. Proč vždycky přijde v tu nejhorší možnou dobu?
"Pozítří v pět ráno musí být v korektuře kompletní text, jinak nestihneme plánované datum vydání. Čtenáři čekají, Chantal!"
Nejradši bych se znovu zachumlala do peřin a už nikdy z nich nevylezla. Jestli mám dneska vstát, budu potřebovat kafe, hodně silné, turecké kafe.
"Už musím jít, psaní čeká," snažím se nenásilně ukončit náš rozhovor.
"Počkej ještě. Potřebuji, abys pro naši mediální kampaň udělala rozhovor s jedním novinářem."
"Víš, že to nepůjde, nevycházím z bytu. Nikdy."
"To vůbec není problém," madame Brunierová se zlomyslně zachichotala, až se z toho rozkašlala. "Ten novinář tě navštíví u tebe v bytě," pravila, když se její kašel utišil. "Bude tam tak za půl hodiny, tak se dej trochu do kupy."
Vlasy už jsem si nemyla čtyři dny, pod očima mám fialové kruhy velikosti čajového podšálku, na čele mi vystupuje načervenalý pupínek, moje jediné solidní šaty leží někde na dně šatní skříně a nutně potřebuji kafe.
Madam Brunierová zavěsila dřív, než jsem stihla něco namítnout. Merde!
À suivre.
Zdroj obrázku: Flickr/Helidixon
0 komentářů